Kulička – Guy de Maupassant

Redakce NETzin.cz 26. 12. 2012     Rubrika:  Společnost    Štítky: Francie, knihy, literatura, Normandie, recenze, válka

Kulička (La Boule de Suif) je povídka z roku 1879. Jde o jednu z nejznámějších Maupassantových povídek a bývá součástí povinné četby na středních školách. Následující článek bude vyzrazovat celý obsah. Povídku doporučuji k přečtení a pokud na toto doporučení dáte, tento článek dále nečtěte se nepřipravte se tak o celou zápletku.

Děj se odehrává v Normandii v období prusko-francouzské války. Pruští vojáci obsazovali města nepřátelských a poražených Francouzů, totéž i ve městě Rouen. Po částečném zklidnění situace se skupinka obchodníků odhodlá požádat nepřátele o možnost vycestovat do Havru, kde má rozjednané obchody. Cesta má vést po souši do Dieppu a odtud lodí do Havru. Mají potřebné povolení k cestě podepsané velením Francouzů.

Na cestu se vydávají brzy ráno. Pán a paní Loiseauovi, majitelé velkoobchodu s vínem, pan Carré-Lamadon se svou ženou Carré-Lamadonovou a hrabě Hubert de Bréville s chotí. Ve voze jsou také dvě jeptišky, demokrat Cornudet a tělnatá žena lehčích mravů Alžběta Roussetová, přezdívaná Kulička.

Vůz jel pomalu, pomaloučku, krok za krokem. Kola se bořila do sněhu; celá korba sténala a tlumeně vrzala; koně se smekali, odfukovali, kouřilo se z nich; a kočí bez ustání práskal dlouhatánským bičem, který poletoval na všechny strany, svíjel se a vymršťoval jako tenký had, a pokaždé zasáhl prudkým švihnutím některý kulatý hřbet, který se vzápětí napjal ještě větším úsilím.

Jelikož byla zima, vůz zapadl do sněhu a cesta se nebezpečně protáhla. Všichni měli velký hlad, ale jediná Kulička měla s sebou košík plný jídla a se všemi ostatními se rozdělila.

Po příjezdu do Tôtes se ubytují v hospodě, kde v jednom z pokojů přebývá také německý důstojník. Ten celou skupinu odmítá pustit na další cestu, protože chce Kuličku pro své postelové potěšení. Ta ho ale vlastenecky odmítá.

Asi za deset minut se vrátila nazpět, rozzlobená, celá rudá, vzteky jen soptěla.
„Chlap jeden nestydatá!“ vypravila ze sebe.
Všichni se kolem ní shlukli a snažili se vyzvědět, co na ní chtěl, ale ona neříkala nic. Až když hrabě stále naléhal, odpověděla velmi důstojně
„Ne, o tom nemohu mluvit, ostatně vás se to netýká.“

Skupinka cestujících napřed s Kuličkou souhlasí, ale jak doba postupuje a dny ubíhají, ztrácejí trpělivost a začínají spřádat plány, jejichž cílem je přesvědčit Kuličku, aby se německému velícímu odevzdala.

Tu paní Loiseauová už neovládla svou sprostou a nízkou povahu a vybuchla:
„Tak tu přece nezůstaneme do smrti! Když už ta děvka jednou má takové zaměstnání a dělá to s každým, mám dojem, že ani nemá právo si najednou vybírat, s kým chce a s kým ne. Vždyť, považte, v Rouenu za ní chodil každý, i kočí! Ano, milostpaní, kočí z prefektury! Já to vím dobře, protože on si k nám chodí kupovat víno.“

Mluví před ní o ženách, které se v historii obětovaly pro blaho většiny, za vlast, víru apod. Naléhají na ni takovým způsobem až nakonec podlehne.

Další den ráno mají opět připravený vůz, všichni si stihli připravit jídlo a vydali se na další cestu. Kulička se cítí zostuzená, navíc s ní nikdo nemluví a cítí i s několika narážek, jak jí všichni pohrdají. Během cesty dostanou opět všichni hlad a dají se do jídla. Kulička si jídlo nestihla připravit, ale nikdo se s ní nepodělí.

Nikdo se na ni nepodíval, nikdo si na ni ani nevzpomněl. Cítila, jak je bezmocná proti opovržení těch počestných hňupů, kteří ji napřed obětovali a pak odhodili jako nějakou nečistou věc, z níž už nekyne žádný užitek. Tu si připomněla, jak jí hltavě spolykali celý košík, plný dobrot, vzpomněla si na dvě pečená kuřátka, obalená lesklým rosolem, na paštiku, hrušky, čtyři láhve bordeauxského vína; a najednou v ní zuřivost opadla, jako když praskne příliš napjatá struna; ucítila, že má na krajíčku pláč. Že všech sil se snažila přemoci, bránila se tomu, polykala slzy jako dítě, ale slzy se jí tlačily do očí stále víc a víc, zableskly se v koutku víček, zanedlouho jí skanuly z očí dvě veliké kapky a stékaly pomalu po tvářích dolů. Za nimi se už rychleji vyronily další, jako když voda prosakuje
ze skály, a začaly pravidelně dopadat na vystouplou křivku jejích kyprých prsou. Seděla stále zpříma, s pohledem upřeným před sebe, tváří nepohnutou a bledou, a doufala, že ji nikdo neuvidí.