PRISM: Má bezpečí přednost před soukromím?

Ondřej Dyrka 17. 8. 2013     Rubrika:  Společnost    Štítky: bezpečnost, NSA, prism, USA

Velký Bratr tě vidí. George Orwell se v hrobě vědoucně usmívá a zastánci konspiračních teorií pořádají mejdan, protože zase jednou měli pravdu.

Mluvím samozřejmě o kauze PRISM, která vypukla 6. června 2013.

Podíváme se na základní fakta, shrneme novinky a pokusíme se i zamyslet nad důsledky, které s sebou PRISM přináší.

Příběh jako z detektivky se začíná odvíjet v roce 2007, kdy PRISM vzniká pod taktovkou americké NSA. Výchozí premisy jsou samozřejmě jasné – obligátní boj proti terorismu a ochrana národní bezpečnosti. Tady je myslím důležité zdůraznit, že Američané si svého národa nesmírně považují a pojem národní bezpečnost je pro ně široká a všeomlouvající formulka (tedy alespoň pro ty u moci). V již zmiňovaném červnu 2013 se jistý Eda Snowdenů obětoval pro světové blaho a předal usvědčující dokumenty britskému The Guardian a americkému The Washington Post.

Skandál nabyl pikantních rozměrů, protože PRISM nesledoval jen americké občany pro americkou národní bezpečnost; přidal k tomu i hezkou řádku dalších suverénních států (údajně i prostřednictvím společností Google, Microsoft nebo Facebook, které to však vehementně popírají: více informací zde). Ještě než začnete horečnatě shánět soukromé emaily a možnosti šifrování své komunikace – vězte, že Česká republika (společně s většinou Evropské Unie) leží hluboko za okrajem zájmu americké špionáže. Jedná se o urážku, nebo úlevu? To ať posoudí každý sám…

Co na to Američané?

Jednoduše řečeno – dali na radu známého videa Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Jen pár dní po „odtajnění” se prezident Obama vydal do talk show, aby se na téma PRISM vyjádřil. Krátkou video ukázku naleznete zde a pokud preferujete písemnou angličtinu, zkuste tento odkaz. Prezident všechny ujistil, že veškerá aktivita PRISM je zcela v mezích zákona, žádné velkobratrské aktivity nejsou možné a odposlechy se konají jen na základě soudního příkazu.

V prohlášení o pár týdnů později Barack Obama opět konstatuje, že vše je v nejlepším pořádku a hovoří o PRISM jako o kompromisu mezi bezpečností a soukromím. Všechna jeho předchozí ujišťování však dostala pořádnou ránu po odtajnění dokumentů, které potvrzují možnost prohledávání amerických telefonů a emailů bez soudního povolení.

Samotná NSA ovšem také nesedí s rukama v klíně. V první řadě samozřejmě padají obligátní prohlášení o neodčinitelných škodách na národní bezpečnosti. Světlo světa však spatřil také nevystopovatelný dokument postrádající jakéhokoli autora, který se snaží celou kauzu bagatelizovat a zdůraznit, že ve skutečnosti dobří hoši z NSA sledují jenom malý zlomek dat, z těch se ještě menšímu zlomku věnují důkladně a jenom se zanedbatelnou částí dat pracují dál. Čili veškeré vzrušení je vlastně zbytečné a všichni mají NSA nechat dělat jejich důležitou práci.

Co je tedy důležitější: bezpečí, nebo soukromí?

Nechme Američany smažit se ve vlastní diplomatické štávě a vraťme se k původní otázce. Místo komplikovaného traktátu nabízím poměrně jednoduchou odpověď:

Přednost má to, co si lidé zvolí.

Neboli PRISM by bylo opodstatněné, kdyby americká vláda vypsala referendum a zároveň by se veřejně zeptala ostatních států, zdali si přejí být sledováni výměnou za vyšší bezpečnost. Jenomže iniciátoři projektu se (velmi pravděpodobně po právu, alespoň co se mezinárodní úrovně týče) domnívali, že odpověď by byla záporná – a to nemohlo jejich americké patriotství (ruku v ruce s chutí být informační velmocí) překousnout. A tak za veškeré sledované subjekty udělali ono nepopulární rozhodnutí „O nás bez nás”, které důvěrně známe z naší vlastní historie.

Na PRISM není hlavním problémem špionáž – ta byla, je a bude. Skutečným problémem je nebezpečný trend přijímání velmi závažných rozhodnutí hrstkou lidí, aniž by byla jasně vyznačená a dohledatelná zodpovědnost a aniž by tato rozhodnutí jednoznačně odrážela vůli demokratické většiny. Protože to už tu bylo. Jistý pán s knírkem totiž sám o sobě přijmul rozhodnutí, že nechce mít ve své zemi Židy – a tohle rozhodnutí poslalo do hrobu smutnou řádku lidí.

Vás Velký Bratr nevidí… zatím

Jestli se PRISM dotýká jednoho promile Čechů, je to ještě hodně – ze světového hlediska zkrátka nemáme takový význam. Na paniku je času dost, ale musíme zůstat na pozoru a udělat pořádný rambajz, kdyby snad něco podobného chtělo napadnout naši milované politické špičky (případně Evropskou unii).