O střídavé péči (tzv. střídavce)

Redakce NETzin.cz 6. 6. 2014     Rubrika:  Společnost    Štítky: střídavá péče

Ústavní soud tvrdí, že soudy by měli upřednostňovat střídavou péči, jako je to normální v jiných vyspělých zemích. Střídavá péče, tolik propagovaná, je ale větší problém, než se může na první pohled zdát.

Střídavá péče znamená zhruba to, že dítě tráví nějaký čas s jedním rodičem a stejný čas s tím druhým. Nejsem úplně odborník na detaily a budu psát jenom o tom, co jsem sám zažil. Stručně řečeno je tedy dítě jeden týden s matkou a další týden s otcem. To u menšího dítěte. U toho staršího může být interval delší, takže třeba měsíc bude na jednom místě a další měsíc na jiném.

Jakkoli se to zdá pěkné a výhodné, věc je komplikovaná. Nejde zde o rodiče, i když ti hrají významnou roli a trpí podobně jako dítě.

Záleží pochopitelně na věku dítěte. Pokud je mu 5, 12 nebo 16, je to velký rozdíl. Malé dítě přijde každopádně o svůj domov, protože není možné mít domovy dva. Domov neznamená stavbu nebo byt. Neznamená to ani dětský pokoj, který může (a mělo by) mít u obou rodičů stejně nebo podobně zařízený. Domov je duševní věc. A je pro dítě velmi důležitý. Pokud je takto mladý člověk vystaven stresu a útrapám střídavé péče, stane se z něj vlastně duševní bezdomovec.

Někdo bude samozřejmě namítat, že mu střídavá péče funguje, případně že vidí jinde u jiných párů, že nemají se střídavou péči problém. Ano, my problém také neměli. Šli jsme k soudu oba dva s návrhem na střídavou péči. Oba dva jsme na ní trvali a nedělali jeden druhému problémy, takže zde vůbec nešlo o nějaké komplikace spočívající v rodičích.

Soud o dítě

Byli jsme v té situaci poprvé a proto jsme se obrátili na sociální pracovnici. Ta podala návrh k soudu a tyto věci zařídila za nás. Celé líčení netrvalo dlouho. Pokud si dobře pamatuju, bylo to tak 30 minut.

Jak jsem již řekl, oba dva jsme chtěli střídavou péči, ale osobně jsme netušil, že to budeme muset u soudu obhajovat. Statí zástupkyně, na jejíž straně seděla i sociální pracovnice (což samo o sobě dost vypovídá o tom, na které straně stála), se zajímala například o to, jestli umím vařit. Jasně položená otázka. A jasně diskriminační. Matky se pochopitelně na takové věci neptala.

Sami jsme navrhli, aby střídavá péče u čtyřletého dítěte byla po týdnu a po návštěvě sociální pracovnice v našich nových oddělených domácnostech, nám byl tento návrh schválen.

Dítě cestovatel

Moje dcera se velmi rychle naučila používat kalendář. Chtěla ho používat sama od sebe, aby se mohla dívat, kolikrát ještě bude spinkat u tatínka, než půjde s batohem na zádech zase k mamince. Osobně si nedokážu představit střídavou péči u staršího dítěte, které potřebuje mít k dispozici drahé věci do školy – to se zřejmě potom skutečně stěhuje s velkou taškou nebo kufrem (běžné věci a oblečení má samozřejmě u každého rodiče zvlášť).

Je to hrozná situace, když vidíte, že vaše dítě neví, proč má brečet a být smutné. Je statečné a třeba nahlas nepláče, ale je vidět, že je bezradné. Ono totiž neví, jestli má být smutné, že odchází od maminky, nebo jestli má být šťastné, že jde k tatínkovi. A nebo obráceně samozřejmě. Při předávání malého dítěte musí každý soudný člověk pochopit, že střídavá péče je výhodná (s obtížemi) jenom pro rodiče, nikoli pro dítě.

A nechci ani pomyslet na to, jak by situace vypadala v případě, že jeden z rodičů založí novou rodinu s jiným partnerem a má s ním dalšího potomka. Co potom to dítě, které se stěhuje a je v rodině jenom ob čtrnáct dní třeba? Není tam trochu navíc?

Jeden se musí vzdát

Východisko z těchto útrap střídavé péče existuje: Jeden z rodičů se dítěte vzdá.

Může si ho brát velmi často například, může s ním trávit víkendy a prázdniny, může s ním být celé týdny a vidět ho stejně často jako rodič, u kterého má dítě svůj domov, ale vzdát se ho musí. Dá mu tak totiž veliký dar, protože mu umožní mít pevný domov, který pro svůj psychický vývoj potřebuje nejvíc hned po lásce obou rodičů.

Výhoda střídavé péče?

Ano, jednu výhodu to přece jenom má. Kdyby byla střídavá péče v naší zemi normou (a po rozhodnutí ústavního soudu se tak možná stane), nemohly by matky (kterým soud většinou dítě přiřkne a otec s tím nemůže nic dělat), vydírat své partnery nebo manžele tím, že od nich odejdou a dítě si vezmou s sebou. Dobře by věděly, že to tak není, že se nemůžou jen tak sebrat a vzít tátovi jeho dítě. Možná by se pak nerozpadalo tolik manželství a lidé by od sebe neodcházeli kvůli maličkostem.