Křesťanství

Redakce NETzin.cz 11. 7. 2015     Rubrika:  Společnost    Štítky: náboženství

Křesťanství je monoteistickým náboženstvím, to znamená, že Bůh je samojediný a žádní další bohové neexistují. Bůh je považován za stvořitele celého světa a za pána nad časem i dějinami.

Jeho syn, Ježíš Kristus, sestoupil na zem, žil jako člověk a smrtí na kříži spasil svět. Základní pravidla života každého křesťana jsou uložena v Desateru přikázání a v modlitbě Otčenáš.

Ježíš pocházel z židovské rodiny, pravděpodobně z města Nazaret a narodil se někdy mezi sedmým a čtvrtým rokem př.n.l., veřejně začal vystupovat asi ve třiceti letech. Původně byl považován za jednoho z farizeů, učenců, kteří studovali a vysvětlovali židovskou Bibli a zákony. Brzy však získalo jeho učení radikální rozměr, který ostatní farizeje a vrstvu kněží polekal. Jeho ústřední myšlenka o nadcházejícím příchodu Božího království nebyla v judaismu nikterak nová, ale Ježíš jí dal zcela nový obsah. Zatímco většina Židů byla přesvědčena o výjimečnosti svého Bohem vyvoleného národa, Ježíšovo učení neslo univerzální poselství platné pro všechny národy. Ježíš požadoval naprostou změnu myšlení, chování a lásku ke všem lidem včetně spodiny, cizinců a nepřátel.

Po krátkém úspěchu se mezi Židy zvedla velká vlna odporu proti Ježíšovu učení a nakonec byl Ježíš na žádost Židů římskými úřady popraven ukřižováním.

Poté se rozkřikla zpráva o jeho zázračném zmrtvýchvstání a Ježíšovo učení získalo novou sílu. Rozhodující zásluhu na úspěchu křesťanství měl Pavel (Šavel) z Tarsu, který zahájil rozsáhlou misijní činnost mimo židovské území, zejména mezi Řeky. Šlo o to, že nové náboženství bylo zcela otevřené a přístupné komukoliv, zatímco většina ostatních náboženských kultů praktikovala tajná mystéria a jejich učení bylo určeno pouze zasvěcencům, kteří museli projít složitou a náročnou průpravou.

Tak se ve 2.století zformovala křesťanská církev.

Římští vládci napřed proti této víře bojovali, docházelo k masovému pronásledování křesťanů a z té doby také pochází největší počet mučedníků. Situace se změnila ve 4.století, kdy si tito vládci uvědomili, že křesťanství by se mohlo stát oporou jejich moci – roku 313 císař Konstantin křesťanství oficiálně povolil a v roce 380 z něj císař Theodosius učinil státní náboženství.

Zároveň s tím však toto náboženství prožívalo své vlastní vnitřní souboje, šlo zejména o problém lidské a božské podstaty Krista – rozpory se nikdy nepodařilo zcela odstranit a to vedlo v roce 1054 k prvnímu rozštěpení církve na dvě větve:

• východní – pravoslavnou (ortodoxní)
• západní – katolickou

Další štěpení pak nastalo v 15. a 16.století – první reformace proběhla v českých zemích vznikem husitského hnutí, druhá reformace začala v Německu vystoupením teologa Martina Luthera a pokračovala v Ženevě, kde působil Jan Kalvín. Nepřiměřená reakce katolické církve vedla ke krvavým náboženským válkám 16. a 17. století, jejichž důsledkem byla velká vlna ateismu v Evropě 18. a 19.století. Teprve ve 20. století začaly křesťanské církve znovu hledat cestu k vzájemnému porozumění a spolupráci.

Během svého vývoje se křesťanství rozpadlo na řadu církví – k těm hlavním patří katolická, pravoslavná, protestantská či evangelická – a množství sekt. Základním rozlišením je právě míra, do jaké jednotlivé církve uznávají božský původ Ježíše Krista.